BCC bylo jako obvykle skvělé. Dojeli jsme tentokrát do Maďarska, kde se někteří účastnili maratónu - ve čtvrtek mistrovství borderek Maďarska, v pátek závody jedničkářů, o víkendu dvojkaři a trojkaři. Závodili jsme sice až o víkendu, ale už ve čtvrtek večer jsme se ubytovali ve fantastickém kempu, abychom alespoň v pátek mohli nerušeně fandit.

Před časem vyšly v Clean Runu články od Lindy Mecklenburg syndromu předčasného odrazu při skákání (Early Takeoff Syndrome - ETS). Popisuje psy, kteří začali závodit bez problémů, prošli tréninkem skákání a byli dobří skokani, než se jim začala technika kazit, začali shazovat, padat do překážek, bourat s kruhem... Trénink skoků psovi moc nepomáhal a snížení překážek bylo často jen dočasným řešením, než pes zase začal shazovat. Přitom takový pes nevypadá, že by nechtěl skákat, na skok se soustředí, ale odrazí se příliš brzy a nad tyčkou se ocitne, když už klesá.

Když člověk dělá nějakou činnost často, upraví si ji tak, aby pro něj byla co nejméně namáhavá a výsledek co nejefektivnější. Bohužel se k němu jen málokdy dopracujeme přímou cestou, mnohem častěji postupujeme pomocí pokusů a omylů, kdy zjistíme, že vyfukováním tabákového kouře do vody zlato nevznikne. Já se takhle časem dopracovala do stavu, kdy na závodech k parkuru chodím ověšená jako vánoční stromeček, ale jsem s tím smířená, protože to zatím řeší všechny nástrahy, které nás při přípravě na start i po doběhu trápí.

Už kdysi s Cannym jsem na závodech dělala něco jako "slepý parkur bez překážek", kdy jsou si zkoušela nanečisto otočky, aniž bych tušila, že Angličan Greg Derrett o něčem podobném natočí první ze svých instruktážních DVD. Dneska už je snad obíhání stromů trochu známější jako součást předagilitní přípravy. Možná považujete obíhání stromů za dobrý způsob zvykání mladého psa na vedení, ale víte, jak moc díky němu můžete nacvičit skutečné situace mezi překážkami? Nejen štěně nebo pes-začátečník může mít prospěch z pravidelného cvičení na stromech.

Tak, kvalifikačky bychom měli za sebou. Nedařilo se nám tak, jak minulý rok, vlastně se nám dařilo ještě o něco hůře. Poslední dobou nejsme s Wayem dvakrát sehraní a nedaří se mi přijít na to, proč tomu tak je. V závodě jsme nedokončili parkur bez chyby ani nepamatuji a na tréninku to není o moc lepší. Way vždycky dělá co může, ale buď krachneme na obstacle skills - zóny, slalom, které neustále nejsem schopná spolehlivě docvičit, nebo díky mému šílenému načasování někde ujedu s povelem a mineme překážku nebo trefíme špatnou.

Po všemožných přesunech a změnách v pořádání kvalifikaček jsem byla dost překvapená, že když jsme dorazili na místo uvedené v propozicích a pořadatelé se tam na nás skutečně chystali. Celkově dopadly kvalifikačky po organizační stránce lépe, než jsem předpokládala, a po závodní nedopadly hůře, než jsem čekala.

Chyby jsou bohužel nevyhnutelné. Každý se s nimi setká v tréninku a na závodech, a i když se jim snaží ze všech sil předcházet, ne vždy se to podaří. O víkendu na závodech se mi to velmi nedařilo a to mě přivedlo na věci, o kterých jsem už nějakou dobu nepřemýšlela a to ke své chybě. Hned po prvním běhu jsem si ťukala na čelo, že bych měla poslouchat alespoň svoje vlastní rady.

Tři týdny jsem byla v Kladrubech na praxi a s Wayem jsem se viděla jen o víkendech, kdy jsem přejížděla na nějakou tu intenzivku. Je to hodný pes, pochopil, že auto se používá k přesunům ze cvičáku na cvičák a celkem spokojeně spí v kufru, než se dostaneme do místa určení.Díky agiliťákům ve Dvoře jsme si mohli trochu potrénovat a Way se celkem snažil, ale pravidelný trénink mu zřetelně chyběl v drobných chybách ve skocích, a nástup teplého počasí bez odpovídajícího zvyšování kondice ho zase rychle vyčerpával. Protože chci jet na kvalifikačky (spíše ze zájmu o ruské parkury rozhodčího Kirilova než z naděje, že bych byla součástí reprezentace), závody v Lysé jsem mínila jako tréninkové a nakonec se ukázaly ještě o něco tréninkovější, než jsem si plánovala.

Rearcross, nebol-li křížení za psem, je typ křížení (přeběh z jedné ruky na druhou), kdy pes jde dopředu, psovod mu za zadkem přeběhne z jedné strany na druhou a pes na tu změnu většinou zareaguje změnou dráhy stočením se za psovodem v jeho novém směru běhu. Nejčastější chyby bývají v tom, že pes nechce předběhnout psovoda nebo nechápe, že když se psovod rozeběhne "do něj", musí se točit na stranu od psovoda, spousta psů se točí za psovodem dřív, než stačí zakřížit a dělají tak kolečka, kterými zbytečně ztrácejí čas (pokud nedostane tým rovnou odmítnutí). Skoro na každé intenzivce dělá RC některému z týmů problémy. Někteří psi ho dělají přirozeně, stejně jako někteří psovodi RC preferují před ostatními typy křížení (zejména pro to, že jim dovoluje sledovat jak trať, tak psa), ale jiní se nemohou zbavit zlozvyků, ať už to je nechuť psa předběhnout psovoda, točení se na opačnou stranu, chyby v načasování povelu nebo neschopnost po RC pokračovat na správnou překážku. Zkusím dát dohromady postup, jak rearcross naučit úplného začátečníka i běhajícího psa, kterému zatím chybí v repertoáru.

Mám strašně ráda svoji školu, baví mě dělat fyzioterapii na ČVUTu. Bohužel nejsem zrovna studijní typ a zvládat najednou přípravu na hodiny a do toho ještě psát články moc nezvládám. Na Waye si samozřejmě čas najdu, skoro pořád teď děláme různé triky s clickerem (zkouším na něm věci, které pak děláme v kurzu) a snažím se ho udržet ve formě procházkami a posilováním, protože na překážky se zas tak často nedostaneme. Hned se to nepříliš vhodně projevilo na víkendových závodech v Budějovicích, kde jsme ze šesti běhů jen jeden dokončili čistě (a to ještě jen co se týče trestných bodů, nikoli mého rozháraného vedení).

Konečně jsem se dostala ke článku o závodech agility v Horšovském Týnu. Bára s tátou tam byli přihlášení už dlouho, ale já se dohlašovala ještě ten samý týden, když kvůli sněhu odpadl intenzivní trénink v Jihlavě a já byla v depresi, že bych měla strávit víkend bez agility. Samozřejmě se nabízela možnost jít na trénink obedience, na fakultní ples nebo využít volný čas k učení, ale když bylo volné místo v Horšáku, začala jsem balit na závody.

(A jsou tak naprosto spokojení!)

Když přijde nový Clean Run, celý ho prolistuji, přečtu si nadpisy všech článků, zběžně shlédnu nákresy sekvencí, fotky a vtip, pak se zase vrátím na začátek a přečtu si úvod. I když občas některé články vynechávám (většinou ty týkající se pravidel amerických klubů a příliš veterinární, kterým v angličtině nerozumím), úvodník čtu vždycky. A nedávno jsem si díky začátečníkům u nás v Ruzyni, kteří se pomalu ale jistě proklubávají v pokročilé, vzpomněla na tenhle naprosto dokonalý. Jeho autorem je Todd Curtis, vyšel v CR 5/2008 a doufám, že se vám bude líbit jako mně.

Jak jste si mohli všimnout, na nákresu parkurů jsem trochu zatížená. Na papír se toho ale dá dát více, než rozmístění překážek, kudy běžel váš pes a kudy jste běželi vy, popřípadě jaké jste dělali manévry ve vedení. V jednom nákresu parkuru se dá číst jak v otevřené knize, zvláště, pokud je vytvořený tak šikovným programem, jako je Clean Run Course Designer (CRCD). Zvláště užitečné to je u nákresů závodníků či trenérů, kteří mají specifický styl a vy tak i bez videa a komentáře (které se samozřejmě hodí) pochopíte, jak je možné parkur bez problémů překonat. Obrázky jsou většinou univerzální jazyk, takže vám nebude překážet neznalost angličtiny či jiného jazyka, ale pokud se zatím neorientujete v různobarevných šipkách a ručičkách panáčků, zkusím dát dohromady základní slovník jazyka nákresů parkurů.

V kladenské hale jsme nebyli od MR 2006, kdy jsme přestali jezdit po halách s kobercem. Protože jsem ale už přes rok skoro Kladeňačka (naše fakulta je v Kladně) a nepotkáváme se termíny ani s Jahodovými poháry na cvičáku, chtěla jsem využít příležitosti, kdy Kladeňáci pořídili do haly umělou trávu. Tentokrát se ale závody potkaly z členskou schůzí KAČeRa, takže s tátou jsme se přihlásili jen na sobotu a v neděli jsme schůzovali.

První závody v lednu, kdy jsme chtěli jed do Brna na Robinsoniádu, jsme museli odložit kvůli sněhové kalamitě. I cesty do Masečína jsme se na začátku února obávali, ale po strašidelném stoupání od Štěchovic jsme se probojovali až na neudržovanou cestu k Vile Ginetě. Protože jedničkáři obsadili horní parkovací místa, táta ani nezaváhal a sjel dolů k lesu. Byli jsme jediní, kdo se toho odvážili, ale táta měl v záloze řetězy, které se nám po chvíli pokusů a omylů (kupodivu se ukázalo, že rok na technické škole nebyl úplně bez následků) podařilo nasadit a zaparkovat. Dokonce se nám pak podařilo i do kopce vycouvat a dostat se vcelku domů.