Seznam rubrik
  Vyhledávání

Vyhledat text

  Kontakt
Kateřina Lerlová
Pod Kopcem 6, Praha 4, 147 00
KaTachyon@seznam.cz
mobil: 608 261 592
  Hlavní menu
Hlavní stránka
Seznam rubrik
Kalendář
Download
Ankety
Odkazy
TOP 15
Online kurzy

Rozšířené vyhledávání

RSS

Právě se děje:
Protože nejsem schopná zabezpečit, že se mi nikdo nenabourá do systému a nezneužije emailové adresy, kterými se čtenáři přihlašuji, všechny jsem smazala a tu možnost zrušila. Některé články, které byly jen pro registrované čtenáře s rozšířením práv, tak zůstanou nedostupné.

Nic není nemožné, když člověk trochu chce a hodně maká.
MČR v Dogdancing, 7. 11. 2009

Aneb nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř

Protože se mi nějak nepodařilo vyjet na jediné dogdancingové závody za celý rok, řekla jsem si, že by byla škoda přijít i o mistrovství České republiky. Tentokrát se klub rozhodl spojit mistrovství tohohle sportu s jeho propagací a mistrovství se tak pořádalo při mezinárodní výstavě psů v Praze Letňanech. Závody ovšem doprovázely tak značné technické potíže, že jsem si říkala, jestli by nebylo lepší za takových podmínek třeba jeden rok mistrovství úplně vynechat.



Na mistrovství v dogdancingu jsou také kvalifikační podmínky, ale velmi jednoduché - týmu stačilo umístit se v začátečnické kategorii do třetího místa nebo získat výbornou ve zkoušce první úrovně nebo jakoukoli známku ve zkoušce vyšší úrovně. Takových týmů je velmi hodně, ale ještě dlouho po zveřejnění propozic to vypadlo, že mistrovství bude záležitostí jen několika málo týmů. Naštěstí se pak objevilo dost odvážlivců, aby si týmy mohly konkurovat, nejmenší počet týmů v divizi bylo šest, jestli se nepletu.

Tentokrát jsem se rozhodla zkusit dvě divize, po předchozích dvou letech, kdy jsem byla třetí ve Freestyle a HTM, jsem se přihlásila do obou dvou najednou. Na Freestyle jsem měla představu už od loňska, kdy jsem dělala předváděčku na maškarním plesu jedné základky, ale u HTM jsem ještě pár týdnů před mistrovstvím neměla ani ponětí, jakou hudbu si vyberu za doprovod. Nakonec jsem asi skoro nic netrénovala, vždycky jsem z tréninků unešená, jak Wayovi všechno jde, perfektně se to hodí hudby, a pak jsem po závodech v depresi, že se nám to nepodaří předvést. Myslela jsem si, že když nebudu trénovat a na závodech jen improvizuji, tak mě nebude mrzet, že to neklapne. Vždycky si myslím, že už to nemůže být horší, ale Way mě dokáže bez problémů vyvést z omylu.

Táta se tentokrát rozhodl jet se mnou, čehož snad moc nelitoval. Začalo to už bouračkou kousek před odbočkou k výstavišti, která ovšem zaručila kolony ještě několik kilometrů dopředu. Nakonec jsem s Wayem šla pěšky, když jsme stáli před odbočkou a nevypadalo to nadějně. Mělo se začínat ve čtvrt na deset, ale nijak zvlášť jsem nepochybovala, že se start opozdí alespoň o hodinu. Kvůli technickým potížím (slyšela jsem něco o kabelu od hudby) začátek skutečně posunuli na čtvrt na deset, ale ve výsledku jsme začínali ještě o půl hodiny později.

Musical Dressage stále vypadá, jako by v ní neměli psovodi moc jasno, i když i tady by se pár pěkných vystoupení našlo. Nějak jsem nechápala, podle čeho vlastně rozhodčí dávali body, vystoupení, které se mi líbilo, mělo dynamiku, spoustu prvků, rytmus, využití prostoru, bylo radostné, nedostalo tolik bodů, kolik jsem čekala, a naopak vystoupení, které se mi zdálo nemastné a neslané, bylo ohodnoceno vysoko.

HTM sestava s Wayem byla utrpení. I když jsem se snažila mít hudbu co nejhlasitější, aby přehlušila jeho štěkání, tak jsem se na začátku velmi rychle ztratila, Way si pletl, co mohl, mě to hrozně rozčilovalo, zapomněla jsem samozřejmě, co jsem si den předtím vymyslela za cviky a vůbec to bylo strašné. Vkládala jsem trochu víc nadějí do Freestylu, kde jsem sice měla spíš aktivní sestavu, kde bylo jasné, že Way bude víc štěkat, ale doufala jsem, že to nebude tolik vadit, jako když je Way schopný vyřvávat u chůze u nohy. Tentokrát jsem zapomněla jen jeden cvik (zato dost divácky líbivý), ale samozřejmě to bylo příliš nepromyšlené a nedotrénované. Navíc jsem neuváženě poprosila tátu, aby mi Waye pohlídal, než si domluvím hudbu, a táta ho nějak moc korigoval včetně toho, že mu zabavil míček, takže Čečna celé vystoupení brejlil, jestli mu ho náhodou nechce vrátit. Jednou jsem se rozhodla si ho srovnat i ručně, abych ho trochu vytrhla z transu, za což mi taky musely letět body závratnou rychlostí dolů.

Úroveň tance byla myslím zatím asi nejlepší, co jsem viděla, vítězné sestavy byly jednoznačně skvělé. Lucka s Angelem nakonec vyhrála i přes potíže s hudbou, musela sestavu opakovat, ale alespoň ukázala, že je schopná podávat skvělý výkon (v Tanci zvítězila) opakovaně, není to jen náhoda. Dvojice závodily čtyři, povětšinou předvedly pěkné triky a bodově byly hodně vyrovnané. Je těžké se dobře sehrát, ale o to lépe to vypadá, když se to podaří. Škoda, že dogdancing je ještě pořád dost individuální sport, kategorie skupin by mohla být hodně atraktivní.

Úplně nejhorší byl ovšem závěr mistrovství. Poslední dvojice odtancovala krátce po poledni a pořadatelé ohlásili tři čtvrtě hodiny pauzy před vyhlášením. Sice mě to otrávilo, protože jsem se těšila domů, ale smířili jsme se s tím, šli se podívat po výstavě, na obedience a agility. Když jsme se vrátili, na place trénovali různé týmy, tak jsme se s Wayem přidali, aby se nenudil. Ovšem minuty plynuly a pořadatelé stále nikde, vyhlášení v nedohlednu. Pár diváků ještě obětavě sedělo za páskou a doufalo v nějaký výsledek, ale nikdo se jim nevěnoval, což mi přišlo jako strašlivá ostuda. Zkoušela jsem s Wayem alespoň trochu cvičit, učit nějaké triky na clicker, ale Way byl po celém dni už dost unavený a ani jsem se necítila zrovna povolaná, protože jsme v závodě nic moc nepředvedli. Nakonec jsem to vzdala i já. Škoda, jestli se ještě někdy do takové situace dostanu, už budu připravená. Nakonec po dvou hodinách se zase někdo objevil, začaly se nosit ceny a pak se nic nedělo. Nakonec nás naštěstí pozvali, ceny nám rozdaly (a ty byly vážně pěkné, Ladě se nedá upřít, že každého účastníka krásně obdaruje), zatleskali jsme vítězům, Masterům a DD týmům roku, až jsme nakonec byli propuštěni domů. Pěkná byla cena zahraniční rozhodčí, belgičanky Marleenvan Hees, kterou získala Terka Zůnová. Way byl nakonec v HTM třetí, i když nechápu za co. Nikdy mi moc nevadilo, že dogdancing je subjektivní sport, ale když v agility někoho porazím i s mizerným výkonem, můžu se alespoň utěšovat tím, že si za to ostatní můžou sami. U dogdancingu, to je rozhodnutí rozhodčích.

Tak nevím, jestli má vůbec cenu s Wayem něco zkoušet. Pokaždé to je stejné - trénuji, mám dobrý pocit, těším se, pak jsem v depresi, že to neklaplo, a nevím, jestli to chci zkoušet dál. Smůla je, že mě dogdancing ještě pořád baví, ale připadám si už dost stará na to, abych se jezdila pravidelně ztrapňovat. A co hůř, Way neštěká proto, že by ho dogdancing tak bavil, ale stěžuje si tak, že nerozumí mým povelům., a já nevím, jak mu pomoci. Přitom ho trénink baví stejně jako mě. Říkám si, jestli to štěkání není moje bílá velryba, nebo je to jako odložení, které k mému neustávajícímu překvapení na závodech stále funguje. Mám sice představu, jak bych mohla na tom problému zapracovat, ale dogdancing je poměrně drahý sport, takže vyhodit několik stovek za pár minut tréninku mi přijde hrozně neekonomické. Možná místo improvizace zkusím anglický recept – budu sestavu pilovat rok a pak uvidíme.

People often say that motivation doesn't last. Well, neither does bathing. That's why we recommend it daily.
Lidé často říkají, že motivace nevydrží. No, to ani koupel. Proto doporučujeme ji obnovovat každý den.
- Zig Ziglar


| Informační e-mail | Vytisknout článek |
| Autor: KaTachyon | Vydáno dne 07. 11. 2009 | 7660 přečtení | Počet komentářů: 1

K tomutu článku nebyl doposud přiřazen žádný komentář!

 

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.

Web site powered by phpRS PHP Scripting Language MySQL Apache Web Server